Po vyhlášení nouzového stavu jsme se všichni rozprchli na home office. Vyvstala otázka, co se bude dít s našimi kancelářemi. Na stráži v nich zůstal náš Office & Demand Manager David Laryš. Zajímá vás, co všechno se v opuštěných prostorech MarketUP během těch dvou měsíců dělo? Nahlédněte spolu s námi do jeho deníku.

Je čtvrtek 12. března 2020. Vláda České republiky právě vyhlásila nouzový stav. V MarketUP aktivujeme nejvyšší stupeň našeho Akčního plánu pro ochranu zdraví zaměstnanců a vyhlašujeme nařízený home office. Na jak dlouho, to zatím netušíme. Pro zajištění kritické infrastruktury zůstává ve firmě jediný člověk, David.

Na prázdné židle a potemnělé monitory dopadaly jen vetché proužky bledého slunečního svitu.

Je pondělí 16. března 2020. Jako každý den, přicházím do práce na osmičku. Vcházím na recepci, zapínám komp, jdu si udělat snídani. Jenže něco je jinak. Obvykle se tu potkávám s ranními ptáčaty a společně začínáme týden novinkami z víkendu. Dneska nic. Jen ticho a prázdno. Telefon ani nepípne, ulice na obvykle rušném Andělu, na který máme výhled, je jak po vymření. Nikde ani živáčka. Připadám si tu jako Tarkovskiho stalker bloudící v zóně.

Je středa. Z té samoty mi pomalu ale jistě začíná hrabat. Snažím se zavolat alespoň třem lidem denně, abych si udržel, jak říká naše HR manažerka Sára, psychičku. Každý telefonát, e-mail vyřizuji okamžitě. Lačně sahám po každé možnosti jakéhokoli kontaktu. Téměř nikdo nic neví, informace o pandemii se různí, ale co je všem společné, je strach a obava o svůj život. Už jenom zajít na poštu je dobrodružství, jako když hledáte Vojína Ryana na bitevním poli.

Kanceláře, kde ještě donedávna bujel život, osiřely.

Zázračný čtvrtek. Děsně se na sebe naštvu. Tak takhle by to dál, nešlo panáčku! Beru do ruky tužku a papír a píšu si, co vše je potřeba udělat a dát dokupy. Je načase hejbnout zadkem. Začínám takhle: „Předně je třeba zůstat podporou týmu. Takže každé ráno zaslat týmu jeden dobrej vtip.“ Pokračuji ve strategii a jako John H. Miller stavím taktiku jak zachránit sebe a udržet psychičku ostatních. Jakmile mám 50 úkolů připravuji time line, jak úkoly plnit. Zakousnu se do klávesnice a jedu …

Každý telefonát, mail od kolegy nebo kolegyně je jako balzám na duši. Ze začátku nám to trochu drhne. Přeci jen jsme byli zvyklí za sebou fyzicky zaskočit, když bylo něco třeba. Najednou jede vše online. Celá komunikace je obrácená vzhůru nohama. Najednou musíme vážit slova, popisovat vše jasně, být efektivní. Za týden dva už to dáváme s přehledem. Když není něco jasné, brnkneme si a je hotovo. A takhle to jde měsíc, dva …

Opuštěné zůstaly i židle našeho vedení.

Je květen. Restrikce se pozvolna uvolňují a my se připravujeme na dobrovolný návrat do kanceláří. Někdo zůstává opatrný někdo už se nemůže dočkat. Dezinfekci objednáváme po litrech, vytváříme pravidla jak se přizpůsobit týhle situaci a pozvolna se vracíme do normálu. Zůstáváme ostražití, ale jediné, co chceme všichni, je být zase spolu.

Davide, děkujeme!