Blog

Michal Vrtiška 16. 3. 2018 Zpět

Digitálním nomádem v Asii: O práci, cestování a životě v pomalejším tempu

Digitálním nomádem v Asii: O práci, cestování a životě v pomalejším tempu

Jaké jsou zkušenosti našeho kolegy, projektového manažera Michala Vrtišky, který se rozhodl pracovat dlouhých 6 měsíců na dálku z Asie? Seznamte se s nimi z první ruky!

Posílám pozdravy z Vietnamu, kde jsem strávil posledních 5 dní a kde aktuálně čekám na letišti na let zpět do Thajska. Posledních 37 dní jsem prožil na cestách po Malajsii, Thajsku a Vietnamu a navštívil 10 různých míst (povětšinou ostrovů), kde jsem vždy pobyl pár dní a snažil se naplno skloubit práci a poznávání. Bylo to jedno z nejintenzivnějších období mého života, jehož přínos si, myslím, docením až časem.

Moje cesta začala ale mnohem dříve. 1. prosince jsem sedl v Ruzyni na letadlo s vědomím, že je ze mě minimálně na půl roku digitální nomád.

První dva měsíce

Asie mě nikdy moc nelákala. Vždycky jsem si představil ta přeplněná města a dlouhý let, ze kterého jsem měl strach. Ani jsem o Asii moc nevěděl. A tak když jsem cestu začínal plánovat, padla volba hned na Bali. Hlavně z toho důvodu, že se o něm dá najít mnoho informací a je tam spoustu coworking spaces, odkud se dá pracovat. Nikdy jsem nikde tak daleko ani tak dlouho nebyl, a proto bych první dva měsíce na Bali popsal jako rozkoukávací. Ubytování jsem měl vždy na celý měsíc, zároveň jsem měl zaplacený coworking, kam jsem pravidelně docházel a jezdil odtamtud k večeru domů. A jelikož se tady brzy stmívá, tak jsem ve výsledku z toho dne vlastně nic moc neměl.  A kromě toho, že jsem měl o Vánocích 30 stupňů, se oproti mému režimu v Praze zase tolik nezměnilo. Teď to samozřejmě zlehčuji, ale když se na to dívám zpětně, je to velký kontrast s tím, jak to mám teď.

Když se blížil ke konci můj druhý měsíc na Bali, tak se mi hlavou začaly honit myšlenky, že když už jsem tady a mám tu možnost, tak chci něco pořádného začít, vytěžit z toho maximum. V tu chvíli jsem sám sebe viděl na cestě, strhaného, unaveného, ale přesně na to jsem se v tu chvíli těšil. Chtěl jsem vystoupit z té komfortní zóny a jít tomu naproti. Sbalil jsem batoh, hodil do něj noťas a zbytek věcí nechal na Bali, kam se stejně ještě budu vracet. A vyrazil jsem.

 

Život a práce na cestě

Začal jsem v Malajsii (kde jsem navštívil Penang a Langkawi), pak pokračoval do Thajska, kde jsem strávil většinu času (na trase Ko Lipe – Ko Lanta – Ko Jum – Krabi – Ko Yao Yai – Phuket) a teď jsem si odskočil do Vietnamu (Ho Či Minovo města a Phu Quoc), protože mi v Thajsku končilo vízum. Poznal jsem spoustu nových lidí, vyzkoušel nespočet dopravních prostředků, spal na opravdu divných místech, stravoval se tam, čemu se běžní turisté vyhýbají obloukem, naučil se jezdit na skútru a přečetl jednu knihu – mou první asi po 15 letech. :)

 

Hodně často bydlím v sharovaných pokojích za pár korun spolu s ostatními baťůžkáři a když přejíždím mezi ostrovy, volím raději lokální rybářské loďky než turistické speedboaty. Dělá mi dobře ten pocit ušetřených peněz, ani ne tak kvůli penězům samotným, ale spíše proto, že se chci cítit jako jeden z těch batůžkářů, jako ten správný turista s batohem na zádech. Souvisí s tím i jídlo – já jsem tady ještě neměl žádné západní jídlo, jako jsou hranolky, steak apod. Mně by to tu asi nechutnalo, zkazilo by mi to tu atmosféru. Radši rýži s kuřetem na ulici, ne pro úsporu, ale pro ten správný pocit. Dnes jsem v letadle nějakou náhodou seděl v jedné z těch předních lepších řad, za které si cestující připlácejí, a skoro jsem se tam styděl. :)

 

Co se týká práce, nemám samozřejmě tolik věcí jako v Praze. Ponechal jsem si 4 ze svých klientů a z projektového manažera se ze mne stal opět specialista. Měl jsem trochu respekt z toho, jak to skloubím. Upřímně se přiznávám, že občas třeba na homeoffice toho neudělám tolik, jako když jsem v kanceláři. A teď jsem před sebou měl vlastně takový půlroční homeoffice, ještě k tomu s palmami a sluníčkem všude kolem. I to byl důvod, proč jsem ze začátku preferoval práci v coworking centrech. Ale vlastně od začátku jsem s nějakou prokrastinací nebo nechutí k práci neměl jediný problém. To mi udělalo radost a i teď na cestách jsem schopen si to zařídit tak, aby to na kvalitu práce či termíny nemělo žádný vliv. A myslím, že se mi to daří. Občas to znamená pracovat do půlnoci, ale pocit z naplno prožitého dne mi to vynahrazuje.

Jaké to je cestovat sám

Na Bali se nám během prvních dvou měsíců vytvořila fajn parta Čechů, kteří jsme se tam náhodně postupně potkali. Trávili jsme spolu víkendy, chodili občas na večeři, pivko, bylo to příjemné zpestření. Teď při své cestě jsem zůstal dost času sám. Nejsem takový ten typ, který se seznámí během 5 minut v hostelu (byť prostředí hostelů a spaní ve sdílených pokojích tomu přímo nahrávají) a jelikož jsem byl na jednom místě většinou 3-4 dny, tak jsem hodně času trávil sám se sebou.

A myslím, že i tohle byla docela zkouška. Občas se mi stávalo, že se pocit euforie z nějakého krásného místa změnil během chvilky ve smutek, když jsem uvědomil, že tu radost vlastně nemám s kým sdílet. Ještě horší pocit jsem ale měl ve chvílích, kdy se něco nepovedlo či jsem měl den blbec. A najednou nikde nikdo, kdo by mě rozptýlil, řekl, že to bude v pohodě apod. Nejhorší (co jsem si samozřejmě taky vyzkoušel) je se tomu podat, rezignovat a utápět se v tom dál. Ne vždy to tedy bylo všechno úplně růžové, ale vím, že není na místě si stěžovat.

 

Myslím si a doufám v to, že přínos téhle cesty docením až později. A že si kromě skvělých zážitků a vzpomínek odvezu domů především spoustu zkušeností (nejen pozitivních), které člověka nejvíce posunou dál. Kde jinde bych je měl získat než na druhém konci světa? Hodně lidí se mě ptá, zda jsem se změnil. Myslím, že to takhle nejde říct nebo si to uvědomit. Beru to jako půlroční proces, jehož výsledek si, myslím, nejvíce uvědomím hned po návratu domů při konfrontaci s pražskou realitou.

Sám jsem na to zvědavý. Když jsem seděl v Malajsii na ulici a jedl s místními kuře a rozhlédl jsem se kolem sebe, naplno jsem si uvědomil, jak málo jim stačí ke štěstí. Nadřou se, dostanou za to pár peněz, většina bydlí v chýších s dírami ve střeše. Ale vypadají spokojeně, vděčně, úsměv odmění úsměvem, kolikrát se dokonce usmějí jako první. Od té doby si toho všímám čím dál více a vždy si vzpomenu na ten kontrast se spěchem a stresem v Evropě.

 

Po více jak třech měsících jsem za půlkou. Přijde mi jako věčnost, když jsem odjížděl z Prahy. Na druhou stranu mám strach, že teď už to začne utíkat čím dál tím rychleji. Za ty tři měsíce jsem viděl mraky nádherných míst a pláží (asi je to rouhání, ale válení se na pláži mě už po prvním měsíci moc nebaví a příliš ho nevyhledávám), kolikrát se poslední dobou přistihnu, že to beru vše už jako samozřejmost. Člověk si vždy rychle zvykne a má tendence přestat být vděčný za to, co může mít.

Taková je tedy má cesta, která nyní bude pokračovat opět v Thajsku. Zde se potkám s rodiči, kteří mě přijedou navštívit a pomalu se společně vrátíme na Bali. Plánuji tam pak chvíli zůstat, projet místa, která jsem ještě nestihl a trochu si vydechnout po tomhle mém výletě. Přemýšlím, že bych si jej pak ještě zopakoval předtím, než se začátkem června vrátím domů do Prahy a začnu na novo pro změnu tam. :)

Další Vrtiho cestovatelské zážitky sledujte na jeho blogu.

Líbil se Vám tento článek? Odebírejte novinky zdarma
Štítky
Nejnovější příspěvky

Jsme finalisté Google Premier Partner Awards - podruhé v řadě

10. 9. 2018

Jedno odpoledne s Jaromírem Jágrem

Na tento den jsme se s kolegyní Andreou těšily dlouho. Je 15. 8., nádherné slunečné počasí. V práci doděláváme poslední úkoly a za chv…

7. 9. 2018

Tipy jak se už teď připravit na vánoční kampaně

2. 9. 2018

Jak přidat správce na YouTube

Jako digitální agentura se denně setkáváme s praktickými dotazy našich klientů. Často se týkají nejznámější video platformy YouTube. Pr…

19. 7. 2018

Letní business snídaně v rytmu videokampaní

21. 6. 2018

Jsme AdWords Guru pro rok 2018!

Naši specialisté se zúčastnili ročního školícího programu od Google AdWords na jehož konci nás čekala sladká odměna v podobě získání…

26. 5. 2018